Část 1: NÁVRH PODPOR TRAPÉZOVÝCH PLECHŮ

ÚVODEM

V těchto dnech čeká na své schválení dlouho očekávaná novela stavebního zákona. V tuto chvíli tak není vůbec jisté, kdy a zda vůbec bude zákon schválen a jak bude nakonec vypadat. Nicméně je pravděpodobné, že jedna poměrně zásadní změna nás v blízké budoucnosti čeká. Tou novinkou má být povinnost pro stavebníka zajistit si ještě před zahájením stavby vypracování prováděcího projektu (viz § 160 návrhu zákona). Tato nová povinnost (bude-li dodržována) by mohla z odborného hlediska vylepšit současný neradostný stav, kdy se často staví bez řádného projektu a kdy projekční úkony v podrobnosti prováděcího projektu vykonávají mnohdy až dodavatelé, kteří ale často pracují bez znalosti ostatních částí projektu a souvislostí.

Projektování až jednotlivými (sub)dodavateli se v dnešní době často jeví především developerům a velkým dodavatelským firmám jako velmi výhodné, a to kvůli omezeným kontrolním možnostem stavebníka, a tedy potenciální možnosti dodat stavební dílo v nižší, byť vyhovující, kvalitě, tzv. ekonomicky optimalizované, s použitím levnějších materiálů, nebo dílo nekompletní. Kontrakt se stavebníkem bývá uzavírán na základě nedostatečně podrobného projektu, často na úrovni dokumentace pro stavební povolení, případně dokumentace pro výběr dodavatele v nedostatečné podrobnosti, což přináší nemožnost řádné kontroly následné realizace stavby, ale i následných projekčních fází, neboť stavebník nemá v ruce kvalitní podklad, s nímž by realizované dílo mohl pro kontrolu srovnávat. Výhodou pro vyššího dodavatele pak je i ztížená možnost kontroly zadání ze strany subdodavatelů.

(Sub)dodavatelé bývají pak vyššími odběrateli, např. developery a generálními dodavateli, tlačeni k úsporám „za každou cenu“. Na první pohled se zdá, že jim takový postup musí přinášet velké zisky.

Realita je však často jiná, a byť to tak na první pohled nevypadá, vyšší odběratelé ve skutečnosti na této metodě (někdy označované Design & Build) mohou i významně tratit. Zpracovává-li prováděcí projekt až samotní (sub)dodavatelé dávno po uzavření celkového kontraktu, vynořují se některé souvislosti či projekční obtíže (které se v podrobnosti dřívějších projekčních stupňů logicky ještě nemohly objevit) až ve chvíli, kdy je již nelze korektně vyřešit, neboť cena i termín realizace jsou dány. Firmám nabízejícím dodávku přitom tyto obtíže nebyly během soutěže z předloženého projektu známé a nemohly jejich řešení zahrnout do své nabídky. Při projektování jednotlivými dodavateli profesí většinou zcela chybí jejich vzájemná koordinace, komplexní projekt neexistuje a dílčí zpracovatelé projektu o sobě mnohdy ani navzájem nevědí. Často chybí součinnost či vůbec existence zodpovědného hlavního inženýra projektu (zkratku HIP už dnešní mladí stavaři leckdy ani neznají), který by koordinaci prováděl a který by především rozhodoval při kolizi některých profesí. Zástupci vyšších odběratelů v dodavatelském řetězci následně pouze slepě vybírají z dílčích nabídek jednotlivých profesí na základě nejnižší ceny a mnohdy ani neví, že tyto nabídky mezi sebou z hlediska funkčnosti kolidují. To, že dílčí nabídky nejsou kompatibilní, se zjistí až při realizaci a pak začne tradiční boj, kdo ponese následky. To se nutně promítne i do kvality samotného stavebního díla, protože se nakonec někde něco musí tak trochu „ošidit“ či vyřešit nikoli optimálně, aby se dodrželo to hlavní – výsledná cena a termín. Nezřídka pak tratí i generální dodavatel, protože leckterý subdodavatel po zjištění problémů zavčasu od realizace zakázky upustí či ji prostě za nabízenou cenu nemůže z výše uvedených důvodů splnit, nejčastěji z důvodu nepřesnosti či nedostatečné podrobnosti dokumentace, na jejímž základě zpracovával nabídku.

Na nátlak vyššího dodavatele či developera, nemajícího vždy přednostní zájem o výslednou kvalitu díla, jsou projektanti dílčích profesí následně v mnoha případech nuceni ohýbat předpisy a zvyklosti na samou hranici akceptovatelnosti, – spíše však až za ní. Vyhrávají ti „odvážní“, kteří se buď nebojí nedodržovat platná pravidla, zákony a normy, nebo kteří o nich často ani nevědí, či je neznají podrobně a ti, kteří jsou ochotni vyprojektovat stavbu za hranou její funkčnosti a statické spolehlivosti.

Tento současný trend přináší velké riziko spočívající v absolutní ztrátě zodpovědnosti. Není divu, že soudy pak nevědí, koho v případě problémů povolat k zodpovědnosti, když není jasné, jaká dokumentace je vlastně projektem, podle kterého se staví a kdo je jejím odpovědným autorem. Nikdo (možná oprávněně) se necítí být zodpovědný za problémy vyplývající z dodavatelského projektování a tím je tento systém vůbec umožněn. Pokud by někdo tuto odpovědnost dostatečně cítil, zřejmě by dodavatelské projektování vůbec nedopustil. Ze strany vyšších odběratelů, GD, či developerů je patrná snaha zodpovědnost za projekt přenést na nižší subdodavatele, ale jim předaná dokumentace nedává tak přesné údaje, aby této zodpovědnosti mohli dostát a své nabídky zpracovat řádně a v souladu s ostatními profesemi. Novelou stavebního zákona (snad) nově daná povinnost zpracovat prováděcí projekt, a to ještě před realizací stavby, pak posouvá zodpovědnost z neurčita směrem k autorovi prováděcího projektu. Dá se tedy předpokládat, že ten se jí zhostí a nepřipustí dnes tak běžný chaos. Je tedy naděje, že leckteré výše uvedené problémy vyplývající z projekční nedostatečnosti budou v budoucnosti eliminovány. Jistotu ale zatím nemáme a je proto zapotřebí důrazně upozorňovat odbornou veřejnost na všechny související problémy.

V dále uvedeném textu chceme poukázat na problémy specifické pro segment stavebnictví zaměřený na střešní trapézové plechy neboli trapézové profily, či profilované plechy (používaná terminologie není zcela jednotná), které tvoří nosnou vrstvu střešního pláště střech hal a velkých objektů. Zatím není známa ekonomicky výhodnější možnost, jak funkčně zakrýt velké střešní plochy při dodržení potřebné kvality stavby, a proto lze předpokládat, že tento stavební prvek bude ještě dlouhou dobu důležitou složkou stavebnictví. Zde zmiňované problémy se v tomto segmentu stavebnictví projevují velmi výrazně a domníváme se, že potřeba jejich řešení je nanejvýš aktuální.

Největší dodavatelé střešních nosných trapézových profilů založili za účelem dosažení zlepšení komunikace s ostatním stavebními profesemi, školstvím, architekty, projektanty a státními orgány odbornou oborovou Asociaci (viz níže pozn. 1), jejímž jedním z hlavních cílů je náprava zde zmiňovaných problémů v této části stavebnictví a zlepšení a vůbec umožnění komunikace s ostatními navazujícími subdodavateli a odběrateli.

V oblasti navrhování hlavní nosné konstrukce se situace dostala tak daleko, že dodavatelem skeletu jsou staticky navrženy střešní nosníky, ekonomicky „optimalizované“ bez ohledu na oprávněné technické požadavky střešního pláště, v tomto případě trapézových plechů, které zase navrhuje jejich dodavatel. Ani jeden z těchto autorů návrhu však není součástí původního projekčního týmu stavby, a proto nemá žádnou možnost ovlivnit projekty ostatních návazných profesí a zpravidla ani nemá tyto projekty k dispozici, prostě proto, že v daném čase ještě neexistují – teprve budou zpracovány příslušnými jinými subdodavateli, a to až tehdy, kdy budou vybráni, resp. vytendrováni. Nastává pak situace, kdy ostatní profese činné v příslušné výstavbě projektují tak, že poté již není možno vlastní střešní plášť řádně navrhnout či jej následně osadit, aniž by byly porušeny požadavky ostatních subdodavatelů. Může tak nastat i zcela nelogická situace, že je zpracován projekt nosné konstrukce stavby tak, že na něj, či na jeho část, není možno střešní plášť z trapézových profilů vůbec kotvit, ač právě montáž střechy je rovněž účelem stavby, a tedy i cílem dodávky nosné konstrukce objektu. Nabízí se přirovnání k dodávce rámu automobilu, na který není možno osadit karoserii či tuto karoserii vhodně na rám automobilu připevnit. Taková situace se může zdát jako úsměvná, nicméně odpovídá situacím na mnoha stavbách.

Uvedené skutečnosti vedou k fakticky nesplnitelným požadavkům při vlastní realizaci stavby. Černý Petr zodpovědnosti se pak posouvá na montážní firmu, která montáž střešního pláště provádí. Je zcela pochopitelné, že tato firma předpokládá, že podklady, na základě kterých dílo provádí, jsou vzájemně sladěné. Nicméně tento předpoklad se nezřídka nezakládá na pravdě (realitě) a firma sama často ani netuší, že by měla něco řešit v oblasti projektu a koordinace, neboť dle občanského zákoníku skutečně přebírá zodpovědnost za dílo, které provede dle nesprávného pokynu.

Mezi hlavní problémy návrhu střešních trapézových plechů vyplývající z nedostatečné projekční souhry a koordinace jednotlivých profesí patří například:

1. chybně navržené – nevhodné podpory trapézových profilů,
2. nereálné požadavky na přenášení účinků lokálních břemen (vzduchotechnika, zavěšená technologie, zádržný systém, fotovoltaika, …),
3. obtížně řešitelné požadavky na požární odolnost,
4. nemožnost provést korektní návrh při absenci závazných projekčních podkladů a
5. požadavků všech profesí.

PODPORY TRAPÉZOVÝCH PLECHŮ

Tento článek se dále věnuje problematice spodní nosné konstrukce trapézových profilů, která slouží k tomu, aby na ní bylo možno uložit a ukotvit střešní plášť. To je jejím účelem a základní funkcí. Je ale často projektována pouze s cílem minimalizace ceny. Tento zkratkovitý přístup však může mít za následek:

1. Nemožnost kotvení trapézových profilů do celé délky nosníku. Takový nosník pak neplní své základní funkce a je s podivem, že vyšší odběratelé takové projekty připouštějí a takovéto výrobky, které neplní své základní funkce, dodavatelům vůbec hradí a přebírají je.
2. Nemožnost osazení potřebného počtu kotvících prvků nutných pro upevnění střešního pláště – trapézových profilů – k této nosné konstrukci v nezbytné vzdálenosti kotvících bodů navzájem od sebe, toto platí zejména při návrhu požárně odolné střechy, kdy v každé vlně je nutno použít min. 2 kotvící šrouby pro připevnění trapézových profilů k nosné konstrukci.
3. Zvýšení ceny střešních trapézových profilů a tím celé stavby. V některých případech lze trapézové plechy na nevhodně navržené nosníky spodní stavby uložit a zakotvit je, ale jen za cenu zvýšených nákladů v podobě nutnosti dodání pomocných prvků (dodatečně kotvených úložných elementů), zvětšení tloušťky plechu, nemožnosti hospodárného využití spojitosti nosníků apod.

HORNÍ ÚLOŽNÁ PLOCHA PODPORY V ROVINĚ STŘECHY

V praxi dochází k situaci, že v hřebeni a úžlabí je navržena jen jedna vaznice, která podpírá trapézové plechy z obou přilehlých skloněných rovin pultů střechy. U ocelových konstrukcí bývá zvykem v takovém případě připravit pro trapézový plech úložné pásky nakloněné do odpovídajících sklonů střechy, aby trapézové plechy nesoucí hmotnost střešního souvrství byly uloženy na potřebnou minimální šířku a jejich statické vlastnosti byly zachovány. Projektanti betonových konstrukcí však tuto problematiku často zcela ignorují. Prefabrikáty se dodávají a navrhují s rovnými horizontálními povrchy na horní pásnici, sklonění horních povrchů pásnic v odpovídajícím spádu střechy, umožňující tak řádné uložení trapézových profilů, se vidí skutečně jen velmi zřídka. Je nutno upozornit na to, že plechy nelze ukládat jen na hranu betonových nosníků, protože to zcela zásadně snižuje jejich únosnost. Norma pro navrhování tenkostěnných ocelových konstrukcí (ČSN EN 1993-1-3) ve svém článku 6.1.7.3 předepisuje, že plechy musí být uloženy plošně alespoň v šířce 40 mm. Obdobný minimální požadavek má i norma ČSN EN 1090-4 v článku její normativní přílohy B.3. Trapézový plech pak zcela zjevně musí na své podpoře ležet také v místě jeho kotvení. Je pak otázkou, zda projektanty trapézových profilů následně nutně předepisované klínové podložení plechů na vodorovných podpěrných plochách vaznic je v praxi reálně prováděno, i s ohledem na fakt, že tato opatření prováděná následně při montáži jsou vyšším nákladem, než by byla výroba vaznic s horním povrchem skloněným ve spádu střechy.

NEDOSTATEČNÁ ŠÍŘKA PODPOR

Projektanti nosných konstrukcí v některých případech též nesprávně navrhují příliš úzké podpory, na které pak již nelze korektně položit a kotvit střešní trapézové plechy. Paradoxně se to týká spíše projektů betonových konstrukcí než konstrukcí ocelových. Vaznice někdy mívají šířku i menší než 200 mm. Nejde-li trapézové plechy nad podporou přeložit (například v hřebeni či v úžlabí), nezbývá pak místo na uložení plechů, uvážíme-li nutnost rektifikační mezery mezi plechy, výrobní a montážní rozměrové tolerance vaznic i samotných plechů a dále i případně sražené hrany betonových prefabrikátů, kdy tuto zásadní informaci vztahující se k vaznici někteří autoři návrhu prefa konstrukce ani nedávají do svého projektu a míru sražení hran neupřesňují. Se zohledněním možných imperfekcí (daných např. normovými tolerancemi) se v praxi vůbec nesetkáváme, ostatně tato problematika většinou ani vhodné řešení nemá.

VRTNÉ ZÓNY BETONOVÝCH NOSNÍKŮ (PŘÍPUSTNÉ ZÓNY KOTVENÍ)

V Čechách je dnes bohužel zvykem kotvit trapézové plechy přímo do betonových nosníků převážně závitotvornými šrouby do betonu (zde popisovaný problém se ocelových nosníků zpravidla netýká). Přitom by se mnohdy dle projektů betonových prefabrikátů měly respektovat vrtné zóny vydané autorem návrhu betonové konstrukce. Tyto zóny však v řadě případů neposkytují dostatečný prostor pro kotvení trapézových profilů. V zájmu minimalizace ceny prefa konstrukce jsou navrhovány nosníky velmi štíhlé a hustě vyztužené. Kotevní šrouby do nich v řadě případů vůbec nelze rozmístit, někdy je to dokonce zcela nelogicky dodavatelem prefa konstrukce – byť jen na části nosníku – navíc zakázáno (např. u konců nosníků se vyskytuje v návrzích prefa konstrukcí poměrně dlouhá oblast – rozhodně delší, než je šířka vlny tr. plechu – kde se vrtat nesmí vůbec!). Takový návrh je samozřejmě zcela chybný, prefa nosník jako výrobek pak neplní svou podstatnou funkci. V případě požadované požární odolnosti střechy je de facto vždy zapotřebí nosné trapézové profily kotvit k prefa konstrukci v každé vlně trapézového profilu dvěma šrouby (někdy i třemi) – v hřebeni a úžlabí pak čtyřmi. Při dodržení předepsaných či doporučených roztečí kotevních prostředků na to však v prefa konstrukci nebývá „oficiálně povolené“ místo. Takovýto výrobek tedy opět neplní své základní funkce. Problematika omezených možností pro „oficiálně povolené“ kotvení trapézových plechů pak bývá v praxi obcházena, protože korektní řešení při takovém návrhu nosné betonové konstrukce neexistuje.

KOTEVNÍ LIŠTY

Problematika předchozího bodu by vlastně vůbec neměla nastat, kdyby v ČR byla dodržována platná ČSN EN 1090-4 (Provádění ocelových a hliníkových konstrukcí, část 4, Technické požadavky na ocelové za studena tvarované prvky a konstrukce pro použití ve střechách, stropech, podlahách a stěnách), která přikazuje v příloze B článku B.4 doplnit každý betonový nosník určený pro kotvení trapézových profilů o ocelovou lištu nebo ocelovou plotnu o tl. min. 8,0 mm (například tzv. HTU lišty) předem při výrobě osazenou do betonového nosníku a kotvení střešních trapézových profilů provádět do těchto vložených lišt či pásů. Výjimku tvoří jen rekonstrukce, u nových staveb je toto pravidlo dle normy závazné. Trapézové plechy se pak k takovéto liště kotví obdobně jako k ocelovým konstrukcím. V západních zemích se toto dle výše uvedené technické normy povinné řešení běžně používá, a to nejenom pro střešní trapézové profily, ale i pro opláštění např. v podobě plechových nosných kazet či sendvičových panelů. V ČR je naopak toto předepsané řešení obcházeno. Projekt betonové prefa konstrukce, který nezahrnuje návrh kotevních lišt, není v souladu s normou a v případě, že se jeho autor smluvně zavázal dodržovat platné normy, tak tento projekt může být považován za chybný a jeho objednatel může odmítnout jeho přijetí. Jedná se o normu relativně novou, a proto je možné, že projektanti prefa konstrukcí s ní ještě nejsou obeznámeni a kotevní lišty, či pásy, tak nenavrhují. Pokud je nenavrhují pouze z důvodu minimalizace ceny betonové konstrukce, tedy z důvodu konkurenceschopnosti, je to na pováženou.

NEDOSTATEČNÁ DIMENZE PODPOR

U bezvaznicových systémů střech (s běžným rozpětím plechů 6 m) bývá hlavním kritériem návrhu tr. plechu jeho průhyb, a to především tehdy, když jsou plechy ukládány jako prosté nosníky. Bývá proto velmi výhodné ukládat plechy jako spojité nosníky o dvou polích. Ty však mají při klasickém elastickém výpočtu na tuhých oporách na vnitřní podpoře o 25% vyšší reakci oproti reakcím prostých nosníků a mnohdy vyžadují, aby vyšší reakci odpovídal i návrh podpěrné konstrukce. Pokud však projektanti nosné konstrukce a střešních plechů spolu nemohou napřímo komunikovat, či když příslušným způsobem komunikaci neprovede odběratel, musí pak být buď návrh betonové konstrukce na poslední chvíli změněn (nebyl-li již nosník vyroben…), či pak musí z důvodu neodpovídajícího návrhu nosné betonové konstrukce navrhnout dodavatel trapézového profilu dražší profily působící jako prosté nosníky, což následně představuje vícenáklad plynoucí z neoptimálního návrhu nosné betonové konstrukce. Optimálním (ale v praxi nevídaným) řešením by bylo provést více návrhů betonové konstrukce i střešních plechů (pro různé způsoby statického působení plechů) a vybrat celkově nejvýhodnější variantu. Pokud však návrh spodní konstrukce není koordinován s návrhem trapézových profilů, může v důsledku dojít k nikoliv bezpečnému návrhu konstrukce.

DILATACE

Jediným spolehlivě fungujícím řešením dilatací ve střeše je zdvojení střešních nosníků a stavební úprava spočívající ve zdvojené atice. Z důvodů úspor však bývá v projektu betonové konstrukce v dilatační spáře navrhován jen jeden nosník, teoreticky se posouvající po hlavici sloupu díky tomu, že se nezalijí betonovou maltou jejich montážní otvory pro kotevní trny vystupující ze spodní konstrukce. Toto provedení je však diskutabilní už z hlediska samotné funkčnosti dilatace (hypotéza, že se betonový nosník skutečně posune, je spíše jen teoretická možnost). Navíc zde vyvstává otázka, jak korektně bude dilatovat trapézový plech po hrubém betonovém povrchu. Existuje celá řada návrhů různých detailů snažících se tento problém řešit, ale všechny jsou ve skutečnosti rozporuplné a nemusí naplnit požadovanou funkčnost. Snahy o dilatační ukládání plechů pak vedou buď k extrémně nákladným detailům, nebo k problémům se zajištěním tahů při sání větru, k potenciálnímu snížení životnosti povrchové ochrany trapézového plechu vlivem jejich tření o betonovou podporu apod. Dilatačně uložené plechy pak také nemohou působit za požáru jako membrána a bývá tak znemožněno doložení jejich požární odolnosti, což je v současné době velmi častý požadavek požárních specialistů. (Dle běžně používaných požárních certifikátů požárně odolný střešní plášť z trapézových profilů musí být do spodní konstrukce zakotven předepsaným neposuvným způsobem, aby kotvení bylo schopné přenést při požáru v nich vznikající membránové síly. Požadavek na dilatační uložení trapézových plechů a současně na požární odolnost střešních plášťů jsou tak navzájem v příkrém a neřešitelném rozporu plynoucím z chybějící koordinace jednotlivých profesí).

STABILIZACE NOSNÍKŮ

Autoři návrhu nosníků střechy v některých případech počítají s tím, že je má trapézový plech stabilizovat proti ztrátě příčné a torzní stability. Přitom se však tato informace nedostane k autorovi návrhu tr. plechu, pro nějž to je poměrně zásadní požadavek, natožpak ke stavební firmě, která by měla dodávat střešní trapézový profil jako plášť střechy. V současné době již neplatí dříve předpokládaná „automatická“ stabilizace trapézovým plechem. ČSN EN 1993-1-3 dává návod, jak takovou stabilizaci prokázat. Ten však většinou vede k nárůstu tloušťky plechu a tedy navyšuje cenu pláště střechy. Tato důležitá informace tak musí být projektantovi profilovaných plechů předána, podobně by měla být předána i firmě, která má nabízet položení střešního pláště, což se však zpravidla neděje. Je zřejmé, že autoři návrhu střešních nosníků nemají povědomí o tom, že z hlediska profilovaného plechu jde o důležitý údaj. Jedním z účelů tohoto článku je upozornění projektantů střešních nosníků, že jejich předpoklady o stabilizaci pláštěm se musí o něco opírat a že tento požadavek musí být důsledně zkoordinován.

ZÁVĚREM

Je zapotřebí, aby projektanti nosné střešní konstrukce komunikovali s autory návrhu trapézových profilů a aby svůj návrh střešních nosníků prováděli s ohledem na stavební prvek, k jehož podepření navrhované nosníky mají sloužit a s ohledem na uvažované použití jimi navrhované konstrukce. Pokud projektant např. betonové konstrukce nemá při své práci k dispozici projektanta střešního pláště, měl by alespoň problematiku podrobně znát nebo ji konzultovat s libovolným specialistou na trapézové plechy a měl by do svého projektu popsat jeho vlastní představu o jejich statickém působení, ukládání a kotvení. I projektanti betonových konstrukcí by měli respektovat platné normy.

Dodávky zboží je třeba dle §1914 Obč. zákoníku plnit řádně, tj. bez vad s vlastnostmi vymíněnými či obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy. Účelem dodání nosné konstrukce střechy je zcela nesporně i možnost na takovou nosnou konstrukci položit a k ní upevnit střešní plášť. Ti projektanti nosných konstrukcí, tedy podpor střešních trapézových profilů, kteří nerespektují výše uvedené, mohou způsobit, že dodavatel předmětné nosné konstrukce, dle výše uvedeného paragrafu zákona, neplní řádně. V takovém případě by se jednalo o plnění, které neumožňuje naplnění účelu díla – tedy užití konstrukce pro střešní či stěnový plášť ve shodě s předpisy. Pokud betonová vaznice či nosník neumožňuje řádné uložení a kotvení trapézového profilu v souladu s normami, je na vině nikoliv projektant daného trapézového profilu, ale ten, jehož práce znemožnila splnění norem.

Především projektanti pracující pro výrobce prefabrikovaných betonových konstrukcí si velmi často nemusí uvědomovat rizika spojená s jejich prací. Jsme názoru, že je zapotřebí je na tato rizika upozornit a varovat je, že v případě právního sporu to mohou být oni, kteří budou voláni k zodpovědnosti kvůli nedostatečné funkčnosti střechy, či kvůli vzniklým vícenákladům pro odběratele či vyššího odběratele nebo investora.

Účelem tohoto článku je osvětově působit na projektanty spodních nosných konstrukcí, stavební firmy, generální dodavatele, developery i investory tak, aby si uvědomili, že betonové konstrukce musí odpovídat vyššímu standardu, než na který jsou v poslední době zvyklí. S tím nutně souvisí i navýšení ceny těchto konstrukcí, i když zcela minimální (např. kvůli osazení normou požadovaných kotevních lišt do žb. nosníků či vaznic).